Heřmanická halda hoří déle než čtvrtstoletí. A podle současné sanační koncepce bude její vnitřní hoření ještě dlouho pokračovat. Samo o sobě to však nemusí znamenat ekologickou katastrofu. Dosavadní měření nepotvrzují představu bezprostředního rozsáhlého ohrožení obyvatel Ostravy. Zásadní rizika leží jinde: v možném postupu tepla ke skládce chemických odpadů a bývalým kalovým nádržím. Po letech sporů, změn projektů a nedokončených opatření se proto nabízí otázka, zda stát konečně našel realistickou cestu, jak tato rizika dostat pod kontrolu.

Heřmanická halda není jen ekologickým problémem. Je také příběhem privatizace, převodů majetku, soukromých investic a sporů o stovky milionů korun. Státní podnik DIAMO má na starosti sanaci odvalu, přibližně polovinu pozemků však vlastní soukromá společnost. Pokusy o dohodu opakovaně ztroskotaly a stát nyní připravuje možnost vyvlastnění. Otázka, zda se dnešním komplikacím dalo předejít už před čtvrtstoletím, je proto více než namístě.

Homogenizační linka měla rozebrat Heřmanickou haldu a ušetřit peníze státu. Skončila jako ekonomicky neudržitelná a u soudu. Projekt sliboval moderní technologii, pracovní místa i zpracování milionů tun hlušiny. Po několika letech přišly miliardové žaloby. Z odtěženého materiálu se mělo získávat uhlí a kamenivo. Výnos měl zčásti tvořit zisk soukromé firmy a zčásti financovat sanaci. Ztrátovost je nesporným důvodem konce projektu. Sporné je, kdo za ni odpovídá. Ostravská těžební tvrdí, že materiál měl méně uhlí a více kontaminace, než uváděly podklady, a že nemohla těžit v potřebných částech haldy. DIAMO namítá, že investor znal analýzu rizik, vzorky si odebíral sám a nesl podnikatelské riziko. Žalovaný nárok 1,2 mld. Kč ani uváděná ztráta 350 až 500 mil. Kč nebyly pravomocně přiznány. V roce 2025 technologii linky i s pozemky získaly OKK Koksovny.

Oddělovací vzdušné stěny měly být jedním z hlavních bezpečnostních prvků sanace heřmanické haldy. Dokončena ale zatím není ani ta první. Tři stěny měly zastavit postup termické aktivity ke skládce chemických odpadů a k neodtěženým kalům. První z nich, OVS A, měla původně podobu volného zářezu do terénu. Později ji zaplnilo přibližně 568 tisíc tun materiálu. Podle mnoha zjištění neodpovídá kvalitou záměru a obsahuje hořlavé materiály, podle jiných je naprosto v pořádku.

Heřmanická halda není pouze problémem hořící hlušiny. Součástí její průmyslové minulosti jsou také zařízení, která sloužila k čištění odpadních vod. Právě k nim patřila bývalá K1, jedna z nadúrovňových odkalovacích nádrží čistírny fenolčpavkových vod z koksovny Svoboda.

Na heřmanické haldě nejde jen o samotný hořící odval. V jeho sousedství se nachází také uzavřená skládka nebezpečných chemických odpadů, kterou vlastní společnost OKK Koksovny.

Halda hoří. Proč? Šlo tomu zabránit? Které látky z haldy unikají a v jakém množství? A představuje takové hoření reálné ohrožení pro lidi a okolní krajinu?

Kdybychom tu stáli ještě o něco dříve, všimli bychom si i mostů s pásovými dopravníky. Dnes toto všechno uvidíme leda tak na pamětních fotografiích.

Zajímá vás, jak bude fungovat sarkofág na heřmanické haldě v Ostravě? A proč je tato sanační metoda pro Ostravu nejvhodnější?

Hrozí z kalových nádrží na heřmanické haldě akutní ohrožení životního prostředí? Kdo je jejich vlastníkem a proč do dnešního dne nejsou odtěženy?

Zajímá vás, proč státní podnik DIAMO nemůže pokračovat v sanaci heřmanické haldy?

V kauze heřmanické haldy se objevují dezinformace, polopravdy a mediální zkratky.